Lev jako král

Lev může být nazýván králem, ale rozhodně spíše savany nežli pouště jako takové. I svou kořist si loví zde, kde je jí dostatek. Je zde totiž tráva a hlavně voda. Takže se zde lev snadno uživí. No, snadno. 

Faktem je, že lev jako takový se moc lovit nesnaží. Na to kolem sebe své samice. Ty jsou k lovu uzpůsobeny mnohem lépe, protože jsou pohyblivější a rychlejší. To, že skáčou na kořist s vytaženými drápy je ovšem nesmysl. Loví většinou ve smečce, kde svou kořist obklíčí a pak ji napadnou. Ve velkém množství to jsou zvířata, která nestačila stádu, nebo jsou jinak v něčem slabá, nebo také nemocná.  

Ne, že by lev nelovil vůbec. Pokud je jako kořist vybráno něco velkého, tak se do boje o žrádlo zapojí. Taktéž, pokud žije samotářský život, musí si něco ulovit sám. Používá však jinou taktiku nežli ve smečce, což je pochopitelné. Jinak je však život lvů nesmírně krutý. Co na tom, že může kopulovat klidně i čtyřicet krát denně, když jeho potomstvo zhusta nepřežije první rok života.  

Mladí lvíčci totiž slouží jako hračka kmenově starším bratřím, kteří je prostě zraní tak, že uhynou. Další nepřítel je lev sám. Ne ten, který je zplodil, ale nově příchozí. Pokud porazí starého samce, zabije i všechny jeho mladé potomky. Tím je ujištěn, že následní potomci jsou jen jeho a je zachována čistota jeho rodu. Nu a nebezpečí pro mláďata jsou pak také hyeny a levharti. Také gepardi jimi jako kořistí nepohrdnou a psi hyenovití totéž. Výsledek je taková, jak naznačeno výše, že málo lvíčat se dožije vysokého věku.  

Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Na rozdíl od něj sice na lidi moc neútočí, pouze v nouzi nebo když má velký hlad. Ale jinak se raději lidem vyhne. A vida, na toho hlavního nepřítele lvů bych dočista zapomněl. Je to pochopitelně jako i v jiných případech, člověk. Ten, který si říká „moudrý“